PRAMENY SOLANKY A SIROVODÍKOVÉ VODY
V Hodoníně jsou významné lázně, které využívají k léčbě staré mořské vody, které byly pohřbeny v sedimentech, ve kterých migrovaly ropa a zemní plyn a vytvořily jejich ložiska. Vody – solanky obohatil jod, který se uvolnil z planktonu při vzniku přírodních uhlovodíků. Unikátní přírodní léčivý zdroj hodonínských lázní představuje přírodní mineralizovanou minerální vodu se zvýšeným obsahem, jodidů, bromidů a kyseliny borité, zvanou solanka.
Obsah lázeňské solanky
Celkový obsah rozpuštěných látek kolísá v rozmezí 13 000 až 14 600 mg/l. Obsah jodidů se pohybuje mezi 47- 56 mg/l, což je mnohokrát více než v moři. Mineralizovaná voda je čerpaná ze dvou hlubokých vrtů v jímacím území Josefov. Jodové vody jsou čerpány z hloubky 1960 – 2040 m pod zemským povrchem. Stará mořská voda přitéká z písčitých vrstev rozsáhlejšího geologicky významného horizontu tzv. labských písků vzniklého před 15 miliony let (baden). Tytosedimenty vznikly v zaniklém mladotřetihorním moři vídeňské pánve. Podobné vody se využívají i v lázních Lednice. Většina uhlovodíků byla zachycena v přízlomových poloklenbových strukturách vytvořených tektonicky, často doplněných změnou litologie ve vrstvách během sedimentace (vyklínění nebo vyslínění).
Sirovodíkové vody
Vznik sirné vody je velmi složitý proces a je k němu zapotřebí splnění několika podmínek. V podzemní vodě musí být rozpuštěny sírany. Ty mohou být pozůstatkem ustupující neogenní moře, kde lokálně vznikaly při vysychání evapority (hality či sádrovce). Síra se také vyplavuje z lignitových slojí, kde se běžně vyskytuje (pyrit). Voda pak musí přijít do kontaktu s organickými látkami (nejčastěji metan, ropné látky). Díky nim se pak mohou ve vodě množit desulfurikační bakterie, které rozkládají sírany, odnímají z nich kyslík a „vyrábějí“ zapáchající sirovodík (H2S) rozpustný ve vodě. Kromě charakteristického zápachu po sirovodíku, který uniká na povrch jsou významným průvodním jevem sirných vod bakteriální povlaky. Přímo u výtoku lze často pozorovatčerné zabarvení způsobené sirnými bakteriemi redukčního prostředí, jež jsou běžnou a nutnou součástí vody. Dále od výtoku se objevují charakteristické bílé povlaky tvořené koloniemi sirných bakterií oxidačního prostředí. Občas se mohou vznášet při hladině nebo i pod hladinou klky obou běžných typů kolonií bakterií (tedy bílých i černých), ale také vzácných fialových či rudých sirných bakteriálních kolonií rodu Chromatium. Někdy je voda bělavě zakalena koloidní sírou. Sirné prameny jsou závislé na režimu mělkých podzemních vod v nezpevněných nebo rozvětraných sedimentech. Dochází k ředění pramenů a některých případech se při zvýšené hladině spodní vody či povrchové odtokové vody v jarních měsících sirovodíkové prameny dočasně zředí tak, že nejsou patrné jejich charakteristické příznaky.
Lokality
Lidová označení pro sirné prameny, které jsou typickým přírodním fenoménem jihovýchodní Moravy bývají smraďavka, prdlavka, vajcůvka, čertoprd nebo sirková voda. Sirné vody jsou známé také z Vacenovic, Moravského Písku, Milotic a Podivína.
Mapa Vídeňské pánve s vyznačenou základní tektonikou a solankovými lokalitami
➀ Josefov
Mineralizovaná voda je čerpaná ze dvou hlubokých vrtů v jímacím území Josefov pro lázně Hodonín.
➁ Lednice
Mineralizovaná voda čerpaná pro lázně Hodonín
➂ Čejčské jezero a pramen Heliga – viz dále
➃ Studánka „Smraďavka“ u obce Čeložnice: Studánka s obsahem 4,5 mg/l sirovodíku a s charakteristickými bílými povlaky se nachází na sever od obce Čeložnice, nedaleko chatové osady Pastviny.
➄ Buchlovská smraďavka u Buchlovic: Lázně byly založeny v roce 1805 proslulým lidumilem Leopoldem Berchtoldem. Voda je zachycena studnou a byla využívána již v 16. století. Obsah sirovodíku je okolo 2 mg/l.
➅ Novoveské sirné lázně (Ostrožská Nová Ves): Sirovodíkové vody v okolí Ostrožské Nové Vsi jsou známy minimálně od 18. století. V roce 1990 byly studny nahrazeny dvěma novými zdroji – vrty o hloubce 42 m a 50 m, oba s vydatností 40 l/min. Léčivá voda se označuje jako sirná, hydrouhličitanová, vápenato–hořečnatá s obsahem sirovodíku 6 mg/l.
➆ Sirný pramen „sírkovice“ – Petrov: Petrovský alkalicko–sirnato železitý pramen byl proslulý
od středověku, na nejstarší mapě – Fabriciově mapě Moravy z roku 1569 – je Petrov označen jako lázně. Obsah sirovodíku je 8 mg/l.
➇ Sírková voda mezi obcí Kopčany a Gbely: Voda s obsahem sirovodíku 1,6 mg/l vytéká z upravené studánky ukryté v původních habzubrských lesích.
➈ Sirné lázně v Sedleci u Mikulova: Lázně na břehu rybníka Nesyt byly známé již od 14. století. Celková vydatnost činí 8,6 m3/24 hodin vod s obsahem sirovodíku 5,4 mg/l. Přítomnost oxidu uhličitého nad 50 mg/l indikuje vadozní původ, jedná se o vody mělkého oběhu tzn. vody infiltrované z povrchu.
➉ Okolí Hluku: Patří svými povrchovými plynovými výrony k nejznámějším lokalitám
s výskyty živic v magurském flyši. Již v mapě Fabriciově (1569) a Komenského (1627)
je zaznamenán výskyt „vířivé vody v proslulém zřídle hluckém“. Nacházel se jižně
od městečka Hluk, v terénu byly kola bez vegetace s výrony plynu (metanu) probublávající prostou vodou a po zapálení hořely modrým plamenem (ač vřící přesto chladný zůstává).
Čejčské jezero a sirný pramen Heliga
Po poslední době ledové (v období pozdního glaciálu a holocénu) zde zbyla bezodtoková jezera. Jedno bylo jižně od obce Čejč. O něm se zmiňuje už známý propagátor minerálních vod šestnáctého století Tomáš Jordán z Klausenburgu. V jezeře byla tak vysoká koncentrace minerálních látek, takže v něm nic nežilo. Voda prý mívala žlutozelenou barvu, na březích se usazovala síra a dusičnany a voda byla tak slaná, že se nedala pít. Již v dávné minulosti se používalo ke koupelím nemocných lidí i zvířat. Výskyt síry a organických látek, které umožňují život sirným bakteriím tvořících sirovodík, je ve zdejší vodě podmíněn existencí lignitu s vysokým obsahem síry. Pod místem, kde pramen vytéká, lze spatřit povlaky bílých a černých kolonií sirných bakterií, typického průvodce tohoto typu minerální vody. Vydatnost přítoku je asi 9 l/min a obsahuje až 20 mg/l sirovodíku.
Nesvačilský příkop
Struktura nazývaná nesvačilský příkop představuje hluboké údolí, které se období druhohor táhlo se od Brna k Hodonínu. Bylo vyhloubeno vodním tokem a jeho stěny byly příkré, dosahovaly výšky až 1500 m. Horniny prvohor (devon a karbon) a sedimentární výplň vzniklá v druhohorách (jura) byla ve středu příkopu částečně nebo úplně vyerodována. V třetihorách po zvýšení hladiny moře a vrásnění alpako–karpatské soustavy byl příkop zaplaven mořem a byl postupně vyplněn staršími sedimenty třetihor (paleocén – eocén) a sedimenty zarovnaly všechny nerovnosti tehdejšího terénu. Hlubokomořské sedimenty byly spojené s podmořskými kanály a vějíři turbiditních (kalových) proudů. Ve středních třetihorách (štýrská fáze alpinského orogenu) bylo území překryto přesunutými karaptskými příkrovy – cca 1000 až 1500 m mocnou ždánickým příkrovem.
