Lužice – Mikulčice

úprava ropy a těžba lignitu

Vytěžená ropa obsahuje zpravidla rozpuštěné uhlovodíkové plyny, vodu a někdy i pevné látky (písek). Tyto složky se musejí kvůli zvýšeným dopravním nákladům, korozi dopravních prostředků či zvýšeným nákladům na zpracování ropy z větší části odstranit ještě před expedicí do rafinerií.

Úprava ropy pro další expedici se provádí ve sběrných střediscích. Jedno z nich se nachází v blízkém areálu MND. Hlavní proces primární úpravy – odplynění a separace ložiskové vody z těžené ropy – probíhá v ocelových nádobách – separátorech – jednostupňovou nebo vícestupňovou separací. Nejdříve se odstraňuje volná voda spolu s mechanickými nečistotami (jemný písek, kal), kterou lze snadno oddělit v důsledku rozdílných měrných hmotností v separátoru. Pro odstranění emulze, tedy porušení mechanických vazeb mezi částicemi vody a ropy, se musí provést tzv. deemulgace. Nejčastěji se provádí tepelně – chemickým procesem: po nástřiku povrchově aktivních látek se ropná směs zahřeje na 60—90 °C v deemulzátoru (odvodňovači) a následně se gravitačně uvolněná voda odloučí, těžší voda se odvádí ze spodní části separátorů, ložisková voda zbavená uhlovodíků a pevné fáze se zatláčí zpětně do ložisek.
Po úpravě a shromáždění v expedičních nádržích je ropa transportována do rafinerií po železnici nebo silnici nebo je využíváno dálkových ropovodů. U nádraží Lužice je vybudováno stáčiště ropy. Upravená ropa je přiváděna podzemním potrubím a po průchodu měřicí jednotkou je plněna do přistavených železničních cisteren.

Ložisková oblast Lužice se nachází na katastrech obcí Lužice a Mikulčice (Těšice). První ložisko bylo objeveno vrtem Lužice 1, který se nacházel v nynějším areálu MND. Postupně bylo na celém ložisku vyhloubeno 176 vrtů, z toho 68 těžebních. Les těžních věží pokryl pozemky v okolí obce a na dlouhou dobu se stal nejvýznamnější dominantou krajiny.
S postupujícím průzkumem se těžba ropy zvyšovala, až v roce 1953 dosáhla svého maxima – téměř 28 tisíc m3. Od tohoto roku těžba ropy postupně klesá. Těžba plynu nebyla v lužické oblasti nikdy příliš významná a v letech 1948 a 1967 se pohybovala těsně pod dvěma miliony m3 za rok. Celkově bylo dosud z lužického naleziště vytěženo přes 440 000 m3 ropy a 14 milionů m3 plynu. Těžba ropy je v závěrečné fázi.
V padesátých letech minulého století ještě neexistovaly mobilní soupravy pro opravy sond, proto byly těžicí sondy vybaveny vysokou těžební věží s horní kladnicí v koruně. Práce při opravách se prováděly pomocí pásového traktoru s navijákem, kterému se říkalo stalinec. Tyto věže tvořily specifické panorama v okolí Mikulčic a Lužic. V současné době již žádná těžební věž nestojí a dotěžování ložiska připomínají jen ještě sporadicky se vyskytující a občas se kývající těžební kozlíky.

Těžba lignitu

Podle ústního podání se s dolováním lignitu v katastru obce Lužice začalo již v letech 1825 až 1840. Existují úvahy, že již v roce 1824 byla vyražena dědičná štola u Moravské Nové Vsi.
Šlechtická rodina rytířů Heinricha Drascheho von Wartimberg otevřela doly Heindrich, Richard a Fridrich u Lužic, Mikulčic a Moravské Nové Vsi. Tyto doly využívaly toho, že zde vycházela sloj na povrch nebo byla těsně pod povrchem a doly navazovaly na selské štoly a zřejmě i divoké dolování z povrchu.
Důl Moravia v Lužicích byl založen roku 1843 v místech, kde lignit vycházel na povrch nebo byl jen velmi mělce uložen. První větší šachta – Richard – byla vybudována v roce 1845 v lokalitě Jalová, která se dodnes nazývá U Staré šachty, další šachta – Jindřich – byla vybudována nedaleko nádraží. Jak postupovalo rubání sloje, následovalo otevírání dalších šachet – Nový Jindřich, Richardka, Kajetánka, Fridrich a Moravia. V roce 1905 byl otevřen ještě Důl Valerie, ale těžba lignitu u Lužic byla ukončena už v roce 1931.
V roce 1978 byla zahájena výstavba Dolu Mír v Mikulčicích a těžba zde probíhala od roku 1983. Odběratelem byla především hodonínská uhelná elektrárna. Roku 1994 byl tento důl zprivatizován a od roku 1995 jej vlastnila společnost Lignit, s. r. o., Hodonín. Těžba pozvolna klesala a byla ztrátová, což vedlo k úpadku společnosti. V roce 2009 byla těžba ukončena a probíhá likvidace.
Dubňanská lignitová sloj byla vytěžena jen v nejsevernější části v okolí Dubňan a při východním okraji mezi Moravskou Novou Vsí a Lužicemi. Lignitová sloj má asymetrické synklinální uložení v ústřední moravské prohlubni, je protáhlá ve směru JZ–SV s šířkou 8–15 km a délkou 40 km, na J a JZ pokračuje do Rakouska. Mocnost dubňanské sloje je poměrně stálá; v severní části v průměru 3,2 m, směrem na jih mocnost narůstá. Největší hloubka dubňanské sloje je 315 m. Omezení dubňanské sloje je převážně tektonické. V menší míře je tvořeno výchozy, které jsou většinou zakryty kvartérními sedimenty.